Tampere, město ze snu

Minulý týden jsme podnikli výlet do Tampere, jelikož jsme tam eště nebyli a hlavně jsme chtěli s Botim vidět Pomstu Sithů. K filmu bych řekl jenom tolik, že se mi velice líbil a za velice silnej moment považuju toho vyděšenýho prcka v Jedi Temple, když tam dorazil Anakin, aby to tam všecko povraždil. Na druhou stranu Padmé mě celou dobu vyloženě rušila a bylo by snad lepší místo ní pustit reklamu na jogurt nebo na ní aspoň hodit deku jako v báječný inscenaci Němý Bobeš. Pomstu Sithů jsem viděl ve třech jazycích: anglicky se mluvilo a pod filmem běželi titulky ve finštině a švédštině. Takže když jsem náhodou něčemu nerozumněl, byl sem v prdeli i s ambulancí ;o)


Do Tampere jsme dorazili něco kolem čtvrtý hodiny. Byl hezkej letní den, jako ostatně celej minulej tejden a naše první kroky zamířili do tourist centre. Tam jsme dostali spoustu papírů, brožurek a map, včetně tipů kam zajít, kde najít bydlení a kam do toho kina, báječný.


Tempere je poměrně dost mladý město, jestli nekecám, tak bylo založeno nějak v 16. století. V pozdějších časech, když to byla eště prdel světa, tu Finalyson postavil velkou fabriku a kolem ní se začalo stavět a stavět až to vypadá tak jako dneska. Stejnou historii má vlastně i Forssa a v bývalý budově Finlaysonu je teď naše škola.


Při pohledu na mapu, podobně jako u Tukholmy, zjistíte pravoúhlý ulice v centru. Ono je to docela dobrý pro orientaci, protože se člověk nikde nemotá v klikatejch uličkách aspoň.


Hotel Sokos a nedaleko od něj tenhle romantickej kostelík.


Na pochodu. Ten chlapec vedle Alfreda je jeho kámoš Daniel, co přijel na návštěvu. Já nevim teda, ale mě přišel takovej zpomalenej, neuměl taky moc dobře anglicky a furt si jenom šuškal něco s Alfredem ve španělštině, tak vám o něm moc neřeknu. Má ale pěkný tělo ;o)


Alfredo to tam všecko počural a Boti si mezitim všimnul týhle velice hezký káry. Kvíz pro chytrý hlavičky: copa je to za auto?


Pro pobavení přikládám pro našince skvělou reklamu na kondomy a ta druhá je pro Pepika, aby věděl, že i v Tampere maj Deltu jako v tý jeho díře Jičínský!


Tady bych se měl zmínit o tom, že Tampere leží na dvou velikejch jezerech, teď si nějak nevybavuju ty jejich šílený finský jména. Proto ta voda všude, i když je Tampere hluboko ve vnitrozemí.


Dostávám se k tomu, přoč je to města ze snu. Sídlí tady totiž Nokia, poblíž je i městečko se stejným jménem. I když to pravý HQ a nejvyšší administrace bude někde v Helsinkách nebo bůh ví kde, tady to všechno začalo. A já jsem vlastně od první chvíle, co jsem přijel, byl celým timhle městem nějak elektrizovanej. Moc se mi tu líbilo a chtěl bych tu bejt, jéšiš to by byla paráda. Už jsem si tu vyhlídnul i školu (Tampere University of Technology) a až vydělam nechutnej kopec prachů, chtěl bych tu studovat. Tak to je ten můj sen..


Kino začinalo nějak v devět večer a my během naší pochůzky hledali nějaký místo na přespání. Jelikož bylo všude buď plno nebo na adrese v brožuře vůbec žádný bydlení k dispozici nebylo, byli sme nuceni dojít až do kempu Härmäla nějakejch šest kiláků od centra a tam si zabookovat tuhle krásnou chatičku.


Záchody v kině jsou skutečně velmi stylish.



Tampere in the night. Ty fotky nahoře jsou z doby, když sme vylezli z kina (půlnoc). No a ty dole jsou když jsme vylejzali z putyky (tři v noci). Kalit jsme šli do baru Emma, kde to bylo za začátku takový mrtvý, nakonec ale bylo celkem dost lidí. Naše grupa ale byla dost unavená, tak jsme padali u stolu na držku, šli jsme se na chvilku kroutit na parket. Už jsem si zvyknul se ve Finsku ničemu moc nedivit, jelikož to bych z úžasu vlastně nevyšel, nicméně když tak děláme ty tanyny zase, přitočí se ke mě kluk, chytne mě kolem pasu a kousne do bradavky. To teda rozhodilo i mě, a že mě teda rozhodí máloco ;o)
No stejně sme si pak řekli, že to nemá cenu hrotit a šli domu. To ale nebyla sranda, protože nám všem došlo, že máme před sebou ten šestikilometrovej pochod.



Čtyři hodiny ráno a Slunce vychází. Kdo by se do tohodle města nezamiloval? Jenom si můžu představovat, jak nádherně to vypadá v zimě, když jsou jezera zmrzlý a všechno pokrytý sněhem..


Už jedeme domů. Předtim jsme se nechutně přežrali v Pizza buffetu, kde dáte sedmieurovej fant a můžete si naložit kolik žrádla jste schopní vstřebat. V nabídce je několikero druhů pizz, lasagne, grilovaný kuřecí křidýlka, ňáká šlichta z brambor a samozřejmě velikej salátovej bar. Studenti maj zdarma i kornout zmrzliny, která chutná jako ta u McDonald's, takže výborně. No a ve Finsku i ženy řídí autobus, i když my to štěstí neměli a náš bus zpátky do Forssy řídil nomálně chlap.

V současný době pracuju na final report, hezky jsem se v sobotu rozjel, ale teď jsem zase v útlumu a nebaví mě psát. Proto musíte taky trošku omluvit mojí dnešní stručnost a menší výpadek v příspěvcích, jelikož po celodennim vymejšlení píčovin už mi nezbejvá moc sil na erupce mejch myšlenek tady. Myslim ale na vás na všechny, tak vy naoplátku myslete na mě, ať to všechno stihnu, nic se neposralo a aby z toho nebyl moc velkej průser.. Ole hyvä, kiitos!

Tukholma, Ruotsi

Pro ty, kdo snad nerozumí finsky (a bude vás určitě jen velice pomálu), bychom mohli přeložit nadpis jako Stockholm, Švédsko. Idea vyrazit na výlet ke Švédům není zrovna nová, jen jsme se pořád nebyli nějak schopni odhodlat, až v pondělí Boti přišel na to, že by mohl odjet zpět do vlasti a nenavštívit ve Stockholmu Hard Rock café. Pak to probíhalo velice rychle, v úterý jsme koupili lístky a ještě večer odjížděli do Turku chytnout lodičku.
Jelikož fotek dneska bude opravdu zkurveně hodně, trošku jsem změnil template (udělal ho širší), aby se mi sem vešly dvě fotky vedle sebe. Kdyby se náhodou touhle úpravou úplně ta stránka rozsypala, dejte mi prosím vědět a já to zase vrátim jak to bylo, ok? Tak fajn.


Po cestě z Forssy do Turku jsme absolvovali zběsilej běh do terminálu Viking line, jelikož jsme dorazili do přístavu asi 10 minut před vyplutím. Naštěstí byla jěště v terminálu fronta jak kráva a tak jsme to teda stihli. Vyráželi jsme s mírným zpoždením pár minutek po osmý hodině večer místního času.
Kajuta jak vidíte je velice útulná, se sprchou a záchodem, za ty prachy uplná pohodička (zpáteční lístek Turku-Tukholma pro celou kajutu stál naprosto přesně 35 €). Já, Alfredo, Boti a Šimon jsme pak po zabydlení se v kajutě a vypití pivka na přivítanou vyrazili na upper deck vychutnat si výjimečně pěkný jarní počasí.


Finsko je jedna velká placka, jak snad bylo patrno na obrázcích z Kuusamo. Zmrzlý jezera a lesy pokrytý vrstvou sněhu. Pobřeží kolem Turku ale dává týhle ploše netušenej a elektrizující rozměr, posunuje finskou placku ještě trošku dál a svojí rozlehlostí zvláštně přitahuje.



Magie západu slunce je všeobecně známá a nemusim tu nad tim vytvářet nějaký velký onanie. Každopádně ve spojení s pobřeží u Turku a pohledem z líně se plavící Isabelly je to relaxující prožitek a vydržel bych se na to koukat celý hodiny. Jenže ono Slunce zapadá trochu rychleji a teď člověku nezbyde víc než ty obrázky.


No a přišlo bumbání. Jak je patrno, začínám bejt trošku vláčnější a mohutně konzumujeme levně nakoupený pivko z tax free shopu (24 plechovek 330ml piva Olvi s 8,5% alkoholu za 18 € - šmarjá to je čísel!). Podle plánu jsme se sešli s kámoškama Šimona, který studujou ve Valkakeoski, to je prosimpěkně město ve Finsku a je to taky součást Häme Polytechnic. Dívky ale velice brzo odpadly a nestačily našemu ďábelskýmu tempu.


Na lodičce je kromě sauny, kina, restaurace a podobnejch chujovin taky plac na taniny, kam jsme se někdy po půlnoci vydali. Už po těch pivkách sme byli docela hezky načatý, ale ještě jsme to přikrmili u baru nějakou tou vodkou. Dělali jsme to tak, že každej z nás objednal shota pro všechny a podle účtenek ráno jsem zjistil, že já jsem to otočil dvakrát. No bylo to veselý. Taky si mě tam vyhlídla jedna finská dívka, která ale neuměla anglicky a tak na mě celou dobu mluvila finsky. Jedinou větu, kterou dokázala anglicky říct, bylo: "I want to kiss you" ;o) Tahala mě pak k sobě do kajuty, ale jelikož jsem slušně vychovanej chlapec, šel jsem poslušně spinkat za klukama do našeho lodního brlohu.


Ráno nebylo hezký. Připadlo mi, že jsem si lehnul a za pět minut mě budí bezpečák, ať koukáme okamžitě vypadnout z lodi. Ležet jsme šli něco kolem půl pátý ráno a do Tukholmy jsme dorazili nějak kolem sedmý hodiny. Navíc ve Švédsku je o hodinu míň, tak si dovedete spočítat, kolik jsme toho asi tak naspali. Byl jsem v permanentním pocitu na zvracení a skoro jsem neviděl. V rychlym tempu jsme se teda vypakovali z lodi a aspoň kousek Isabelly jsem vám tu zvěčnil. Celá se mi do foťáku nevešla, protože ona je to fakt velká mrcha.
V přísvatu se linula po zemi modrá čára, ke který se vázal velkej nápis "Follow blue line to city center". Jaký bylo ale překvapení, když po několika desítkách metrů ta čára skončila!!



Už podle prvních pohledů na Tukholmu bylo jasný, že jsem v jednom z nejkrásnějších měst, který jsem ve svym životě navštívil. Taky mě okamžitě dotalo množství cyklistů jezdících pro ně speciálně vyhrazenejch koridorech podél silnice, kde byl vážně šrumec. Později jsem zjistil, že těmahle koridorama je protkaný doslova celý město a jakmile se opovážíte do tý lajny vstoupit, můžete si bejt jistý, že vás během minuty hned někdo vycinká.



Opouštíme silnici k přístavu a přibližujeme se k centru. Je všední den ráno a tak město žije, všude korzuje spousta lidí, plnou aut a samozřejmě již vzpomínaní cyklisté. Isabelle přibyla v kotvišti kámoška z konkurenční Silja line. Obě lodě vyplouvají prakticky ve stejnej čas, přesto mají ale obě dostatek zákazníků. Existuje totiž jedna speciální cesta, kdy jedete z Finska přes noc, přijedete do Tukholmy aniž byste vylezli na souš a stejnou lodí zase pěkně zpátky do Finska tantokrát přes den. Účel týhle cesty je jednoduchej, a sice na lodi řádně jeden večer zakalit a nakoupit levný pivka, cigára, případně vodku domu. Věřte mi, že tak dobrá polovina lidí na lodi jsou cestující tohodle typu. Ujetý co?


Samozřejmě že podél pobřeží kotví spousta lodí. Občas se mezi nima najdou i velice zajímavý starožitný kousky. Dalši obrázek ukazuje, jak mi asi tak bylo. Pocit na zvracení neustupoval a cejtil sem se opravdu hrozně. Sice sem už dlouho potřeboval pořádnej výplach a večer předtim mi bylo nádherně, ale ten hodně zkrácenej spánek mi moc nepomoh. Plyne z toho poučení pro příší cestu, že chlastat se má až na cestě zpátky.





Noříme se stále hlouběji do města a na každym rohu je nějakej pěknej výhled, člověk je jenom všechny vstřebává a na chvilku zapomíná, jak je mu blbě. Jelikož už přecejenom nějaký zkušenosti s pitim mam, hledal jsem nějakej krámek s pitím a něco malýho k jídlu, protože kdyby mě ještě začal bolet žaludek, tak bych se z toho už vážně rozbrečel. Pití i luxusní pečivo k zakousnutí se mi daří zakoupit v jedný pasáži podobný pražskýmu Myslbeku. Je možný platit kartou, ale navrhuju ostatním, že by bylo dobrý vyměnit nějaký eura za švédský koruny, kdyby náhodou něco. Za tím účelem se přesunujeme k turistickýmu centru, kde je i směnárna a že tam načerpáme nějaký informace, kam se jít podivat. Museli sme čekat na to, než centrum otevřou a při tý příležitosti byla pořízena fotografie odpočívajícího Šimona, kterou jsme při prohlížení fotek doma s Botim pojmenovali "Ready for delivery".


Už byl čas na nějaký kafe a z toho důvodu jsme si to namířili do kavárny. Nebylo možný platit kartou (co sem řikal, kdo to řikal, já sem to řikal ;o) a kafe vyšlo na 20 SEK (1 € = +/- 10 SEK), takže v porovnání s Finskem normálka. Když jsme přijeli, bylo nádherný počasí, slunilo svítíčko a mraků na obloze moc nebylo. Než jsme ale dopili to kafe, začali nomálně padat kroupy. To jsem si pomalu připadal jako zpátky v Dublinu, kde jsem trávil minulý lěto. Tam se šíleně rychle střídalo počasí a ve stejnym duchu taky za půl hodiny bylo po kroupech a jakoby se nic nestalo pokračovalo pěkný počasí.



V turistickym centru jsme se dozvěděli, že by nebylo marný navštívit Vasa museum. Jedná se o výstavu loďky Vasa někdy ze 17. století. Chtěl bych se teď všem znalcům dějin Švédska a jejich metropole omluvit, že tu budu mluvit jako retardovaná škeble, která nic neví, ale zase si umim uvařit čaj, tak to se mnou neni tak špatný. Co jsem o tý lodi z výstavy pochopil bylo to, že nedlouho po jejím prvním vyplutí ji někdo sejmul a potopenej vrak se dlouho nikomu přes četný pokusy nepodařilo vyzvednout, až v padesátých letech minulýho století. Po drobnejch úpravách byla schopná sama doplout do Tukholmy a udělali pro ní to muzeum. Jelikož tam byla tma jak v prdeli nebylo možný udělat nějakou pěknou fotku, kde by byla Vasa pořádně vidět, tak jsem vyfotil aspoň její malej modýlek.


Kromě expozice o dobový námořní taktice a životě na lodi byli v muzeu k nalezení i hodně divný věci. Třeba ta pani koukající z okna, tu jsem vůbec nepobral, ale každopádně když jsem jí poprvý spatřil, rozsypal jsem se smíchy. Naneštěstí průvodkyně poblíž vysvětlovala skupině Rusáků, kolik bylo potřeba nasypat kamení do nitra lodi, aby jí vítr nepřevrnul. Tak mě musel Šimon po několika zasyčeních odvést někam jinam a Rusové se aspoň dozvěděli, že těch šutrů bylo hafo.
Další kuriozita byla potápěcí souprava někdy z 18. století u který byl nápis "Try to stand inside" a bylo tak možný okusit pocity dobovýho potápěče. Boti to teda vyzkoušel a řekl mi, že je v tom tma.



V muzeu jsme trávili větší část dopoledne a pak jsme nějak bezcílně procházeli městem, když jsem pochopil, že naše polské přítelkyně míří do dalšího muzea. Já mam muzea rád, ale bylo mi pořád docela blbě a nic se nemá přehánět. Chvilku jsme si to teda vysvětlovali, pročež zvítězil zdravej rozum a na další muzeum jsme se.. nešli tam prostě.


Vraceli jsme se zpátky k pobřeží a opět se nám poskytnulo mnoho kouzelnejch pohledů. Uplně se mi z toho vytrácejí slova..


Během cesty padlo rozhodnutí o našem dalším směřování. Boti totiž toužil po tom navštívit Hard Rock café a tak jsme Alfredovi (ten toho totiž byl jedinej schopen) svěřili náročnej úkol provést nás městem až ke kýženýmu cíli dle mapky, kterou chytře zabavil v turistickym centru. Minuli jsme taky další muzeum, kam byl evidentně volnej vstup, ale dívkám patrně stačil můj, a nejen můj, otrávenej pohled a ani se neptaly, jestli se tam pudeme podivat.


Přestávky byly fakt zapotřebí. Při pohledu na mapu objevíte, že v Tukholmě téměř všechny ulice svírají pravý úhel, výjimku tvoří jen ty na pobřeží. A tak jde člověk sice pořád furt rovně, ale zato hodně daleko. Sice už jsme měli taky hlad, ale kachničku člověk přece nakrmit musí. Jedna byla opravdu velice drzá a málem mi sežrala kus boty potvora.


Překvapením nebyl konec. Když si to štrádujeme hezkou ulicí lemovanou už zelenými stromy, překříží živou dopravu v centru procesí srandovně vypadajících panáků na koních. To mi došlo, že Švédsko je vlastně království a ti srandovní panáci buduou nejspíš královští vojáci. Znalci Švédska opět prominou jestli je to jinak, každopádně opravdu zajímavý bylo sledovat, jak se konící stali součástí městkýho koloritu. Kolem nich byla jakási aura a klid, mimo ní ale dál řádilo šílenství života velkoměsta, auta jezdily a troubily.


Vážně začínám pociťovat nedostatky v mojí přípravě na cestu do Švédska a i přesto, že tenhle kostelík vypadá náramně romanticky, ani vám neřeknu co to je a jak se to menuje.


Dorazili jsme k cíli naší cesty, Hard Rock café Stockholm. Boti viditelně ožil a vyváděl jak malej kluk. On totiž už v Hard Rock, a sice ve Státech v Las Vegas a už na lodi mluvil o tom, že si tady musí koupit tričko, protože už jedno má, to z Vegas. Zajímavý je, že nás všechny do toho dostal a každej si tam taky něco koupil, stejně jako já jsem neodolal a koupil si mikinu. Jelikož popíjim pivečko a tvářim se docela vesele, je možno odtušit výrazný zlepšení mýho fyzickýho stavu, což je vážně pravda. V jednu chvíli nastal dramatickej obrat a rychle jsem se dostal do normálu, měl jsem samozřejmě radost a hlavně jsem byl připravenej na nějakej obídek. On to už nebyl moc oběd, protože táhlo nějak na třetí hodinu, ale tak nebudem se tu rejpat v detailech a zabíjet tim místo ne, když je to fakt uplně jedno a stejně kdo si bude zachvilku pamatovat v kolik jsme jedli. Výběr jídla byl celkem jednoduchej (Pig burger), protože už jsem docela dost dlouhou dobu neměl vepřový maso. Měl jsem trošku problém s tim kurzem švédskejch korun na eura, kterej jsem zjistil až později, a tak mi cena za jídlo 230 SEK přišla docela fajn, z čehož sem teda vystřízlivěl, když sem si to doma spočítal. Ale tak kurňa, zase sem byl v Hard Rock ne?



Řádně najedeni, posilněni a nově oblečeni jsme vyrazili už bez našeho dívčího doprovodu na průzkum historickýho jádra Tukholmy, který se fikaně nachází na speciálním ostrově, tak v tom aspoň neni bordel, co je historický centrum města. Zase k tomu neni moc co dodat, je to prostě nádhera a zase nádhera.


Následuje menší chilloutík u jednoho baráku, kolem kterýho korzujou zase ti samý vojáci v modrých uniformách. Podle toho se dá usoudit, že je to nějakým způsobem důležitá budova a já zase nevim čim no, tak mě zabte, vim třeba jiný věci.


Už jsme se měli odchodu, ale nakonec jsme tam docela dlouho zkejsli, jelikož se nám naskytnul zajímavej zážitek. Během několika okamžiků se odkudsi vyrojí spousta černochů, takovej spořádanej africkej lampionovej průvod. Během dalšího okamžiku rozbalí spoustu transparentů napsaných švédsky a je vidět několik Somálských vlajek. Pokud nevíte, jak vypadá Somálská vlajka, doporučuju vyhledat. Autor se totiž s nějakym designem vyloženě moc nesral ;o) No, takže z lampionovýho průvodu se stala demonstrace, ale vážně nevim kuli čemu, chvíli se řečnilo, něco se křičelo. Čekali jsme televizi, policajty nebo nějakou větší akci asi půl hodiny, ale nic zajímavýho se pak nedělo, tak jsme dolízali předtim zakoupenou zmrzlinu a pokračovali v prohlídce města.


Dostali jsme chuť na další kafe a s kavárnou neni v Tukholmě problém, stačí si jenom vybrat. Na Alfreda má kofein očividně nepříliš obvyklej účinek. V týhle kavárně se ale stala jedna story, která mě rozesměje eště teď, když na to vzpomenu, tak snad vás to vyprávění pobaví taky.
V tom podniku je totiž u vokna takovej pultík a vysoký barový židličky, takže můžetý vypít kafčo i tam. A skutečně, přišli si tam k oknu sednout jeden kluk s holkou a něco řešili. Moje pozice byla taková, že jsem měl záda tý holky přímo proti sobě a jednou na ní takhle pověsim pohled, když najednou ta holka nešikovná zvrhla nějaký pití, co měla postavený před sebou, přímo před sebe a téměř celej obsah skleničky se vylil na to okno, holka rozhodí nohy a zaječí. Teď se zkuste vcítit do toho mýho pohledu, co vidim. Holka rozhodí nohy, zaječí a před ní se vrhne na vokno velký množství tekutiny. Alfredo se vzbudí, kouká co se děje. Najednou se pohledy Botiho, Alfreda a Šimona sejdou u mě a já zahlásim "Sudden orgasm?"..
Od tý chvíle stačí říct tyhle dvě slova a je na pět minut o zábavu postaráno ;o)



Blíží se čas vyplutí lodi Amorella směrem do Turku v osum hodin večer a my se plížíme do přístavu. Během cesty potkáme dalšího srandovaního panáka (teda vojáka asi) a kus obličeje s prstíkem plavající ve vodě.


Jelikož jsem ráno neudělal zrovna pěkný fotky z místa, který slibovali nejlepší pohled na celou Tukholmu, chtěl jsem je udělat z lodi při vyplutí. Jenže ono bylo Slunce zrovna v pozici nad městem a tak logicky, že, nebyla žádná taková fotka možná a musej holt stačit ty ráno, kde je půlka obrázku zábradlí.



Pobřeží Tukholmy ale nabídlo i tak spoustu krásnejch výjevů. Centrum samotný bych řek moc veliký neni, ale město se rozprostírá do značnejch rozměrů podél pobřeží a baráčky jsou i na přilehlých ostrůvcích.



Na lodi jsme byli tak unavení, že jsme se šli akorát najíst do buffetu a kolem půlnoci se šli uložit a pořádně se vyspat. V Turku jsme byli v půl osmý ráno, ale to už zase bylo o hodinu víc, ejlikož jsme se vrátili do finskýho časovýho pásma. Zkuste porovnat lodní pohled na Turku a Tukholmu, rozdíl co? Tak dneska naposled, Tukholma je opravdu krásný, překrásný město a výlet sem rozhodně stojí za to. Pro mašinkáře přikládám pohled na typickou finskou lokomotivu, jinou jsem ani v Helsinkách neviděl, kromě Pendolina a jedný speciální soupravy na příměstskej spoj.


Zpátky doma. To si mi nějak vybavilo při pohledu na hrdě vlající vlajku v Turku. Čas se pomalu převažuje ke konci a vše co má začátek, má svůj konec. Za tu dobu se mi celkem podstatně změnil pohled na můj život, získal sem k sobě ztracenou důvěru, důvěru v sebe a svoje schopnosti. Vrátil jsem se tu k programování, jelikož jak možná někdo (jestli teda někdo) zaregistroval, během posledního semestru jsem se dostal do velký krize a zjistil jsem, že mě programování už nebaví. Dostal jsem se tu i z velký citový krize a za to za všechno vděčim Finsku, Finům a exchange partě tady. V mým životě jsou některý důležitý momenty; první masturbace, fungující deska od dlouhodobky na střední, první láska, dohraný ufo: enemy unknown, noc v Jablonci, školení rozhodčích ESF, 11.září, papír u Margarety, příjezd do Dublinu a spousta takovejch, kdy se něco zlomí a už to pak nikdy neni stejný. Šance bejt ve Finsku, poznat tu lidi a dělat na projektu je jeden takovej dlouhej důležitej okamžik, kde sem na začátku nějak začal a teď trošku pozměněnej přicházim zpátky. Snad z toho vy, moji přátelé, z toho budete něco mít. Z toho, jak cítím, že se tu ze mě stal lepší člověk.
Tervetuloa Suomalaiseen kerhoon!